Ježek

Noc byla tichá a chladné měsíční světlo lehounce postříbřilo listy jabloní hlazené vlažným vánkem. Spravedlivý spáč by si takovou noc vychutnal. Ale Hlíza sebou házel ve zválené posteli, jakoby spal v trní. Jak už to bývá, člověk posedlý nekalými úmysly mívá mělké spaní. Sova Huberta se tuto noc nevzdalovala ze zahrady a tiše brázdila noční vzduch kolem Hlízova stavení. Co kdyby vydařeného souseda napadlo v noci něco nedobrého provádět. Za oknem občas zablikalo světlo -  Hlíza vyměňoval obklady na opuchlinách po včelím bodnutí. Pak se ozývaly šouravé kroky a zlobné mumlání pod vousy. Jindy by spícího souseda neprobudila ani kanonáda, ale dnes se zvedal z postele při sebemenším šelestu. Když zvenčí zaslechl hlasité funění a dupání, hned byl na nohou a se sukovicí v ruce vyrazil ze dveří. Hnal se za podezřelými zvuky v domnění, že načapá Alíka nebo některého z jeho přátel na své zahradě, obviní ho z nočního lupu a zchladí si žáhu na jeho zádech. Těšil se zbytečně. To halasné lomození, funění a dupot měl na svědomí ježek. Ten je v každé zahradě vítaným hostem, nesmí to však být Hlízova zahrada! „Jedeš odtud, loupežníku!, rozkřikl se Hlíza, až se to kolem rozléhalo. „Ztrať se ufuněnče nebo ti naložím pěkných pár na hřbet!“…

(ukázka z knihy „První léto“)