Sekera se odrazila od houževnatého kořene bukového pařezu, jako by byla z gumy. Hero zasyčel, sprostě zaklel,  pustil sekeru, vrazil zkřehlé, nárazem zhmožděné dlaně mezi stehna a nasupeně pohledem zjišťoval, nemá-li jeho nešikovnost náhodné svědky. Nebylo tu živé duše. V bělostném pološeru horské zimy snášely se k zemi neobvykle velké, tiché a němé sněhové vločky. Hero se zahleděl k pohasínajícímu obzoru. S mizejícím světlem se velebný hřbet pomalu měnil v siluetu a už tak naprosté ticho ještě zesílilo. Za Herovými zády stála malá chata s vysokou kamennou podezdívkou. A v ní Simona. Hero nevěděl, jestli ji má ještě rád.

Když sem dojeli, vlastně došli, protože poslední dva kilometry urazili pěšky po modře značené zaváté lesní cestě, přivítala je týdny a měsíce neobývaná, na kost promrzlá lesní bouda. Simona vrhla na Hera všeříkající tázavý pohled. Simona dokonale ovládala všeříkající tázavé pohledy.

„Za chvíli tu bude teplo“, slíbil nejistě Hero a nahlédl do vysokých litinových kamen. Byla plná popela. V omlácené vojenské bedně u kamen se choulilo jen pár otýpek na podpal. Simona si sedla na spodní pelest rozvrzané palandy, zimomřivě se nahrbila a šlehla po Herovi očima z průzoru mezi čepicí a šálou…

(ukázka z připravovaného románu „Sen“)